Jizerská 50

motivace

Motorem mé přihlášky na Jizerskou 50 byl letní závod v orientačním běhu, který se konal mezi Bedřichovem a Černou Nisou, kde mě Jizerky tak trochu vypekly svou krásnou krutostí.
No a pak taky tím, když jsem s úctou sledoval výsledky svého dědečka, který s tratí Jizerské 50 bojoval v 70 a 80. letech, i když mu bylo 60 let. Pral se s tím vždy neuvěřitelně a dosáhl nejlepšího času 4h26m v 59 letech. To jsem si hnedka řekl, že to musím dát taky.

příprava

Příprava nebyla z nejlepších. Klasika byla dlouhé roky neoblíbenou disciplínou běžeckého lyžování. Naposledy jsem tento styl aplikoval v roce 2004 na lyžáku na základce. Od té doby jsem na klasiku zanevřel. No a vlastně ani samotnému lyžování jsem se příliš nevěnoval, jen kolem roku 2008, kdy jsem dostal nové běžky na bruslení, jsem se na pár vyjížděk stal milovníkem bílé stopy. Postupně můj zájem spíše opadal. Až do roku 2013, kdy jsme se z voleje zúčastnil Boboloppetu, to byla tehdy taky pěkná blbost a pořádně jsem si to vytrpěl. No a od té doby jsem na lyže nevlezl.
Tedy až týden před Jizerskou, kdy jsem měl průbu na Turnovské SKI.

technika

O mé běžkařské technice toto radši nebude, ta není příliš vytříbená. Ale je zhruba vyrovnaná se Susan Dunklee v cílové rovince 🙂
Spíš to bude o výbavě, se kterou jsem se postavil na startovní rošt. Ta rozhodně totiž splňovala přísná kritéria fízi a umožnila bezproblémový start. Lyže jsem dostal k Vánocům od Denči a Vojcka. Lyže značky Sporten celosvětově proslavené, hlavně na Vysočině, k tomu boty značky Botas. Oboje už má to nejlepší teprve dávno před sebou. K tomu hůlky za 3 kila od nějakého kluka, co přestal po chvilce lyžovat a začal prodávat své věci. Tuhé vosky jsem vyštrachal doma z krabice, Skivo č.1 červené barvy odhadem z roku 1980 bylo jasná volba, navíc za 2,50 Kčs. K tomu jsem pořídil kanadskou biatlonovou soupravu od Vojty Prášila a nakonec čepici BJ, protože jsem si v autě zapomněl čelenku.

mazání

Alfa omega výkonu je máza. Trefit správnou mázu bude asi velkým oříškem a tak hledám úlevu někde na internetu a zkouším načerpat nějaké informace od zkušenějších kolegů. Hx, Fx, urychlovač, prášek, klistýr, struktura, co to sakra je? Pramálo tomu rozumím a nechápu, co tam píšou. Kupovat nový vosky mi přijde blbost a tak tam prásknu ten starej červenej, to přece bude vono. Dal jsem nakonec 5 nebo 6 vrstev. Na tom sušáku na prádlo se to maže blbě a tak není divu, že jsem to nedopočítal. Celej zalepenej lyže házím do fusaku, tak snad to klapne. Večer na tiskovce se pár lidí na ten červenej ptalo, někteří se ptají doteď 😀

startovní vřava

Před startem jedu do Hrabětic, kde mám domluvené parkování a zázemí u Fürstů na chajdě. Díky. Parkování nebylo přímo u chaty, tak jsem musel fous dojít pěšky, což by problém nebyl, ale jak jsem šel směrem od Bedřichova, tak jsem potkával davy lidí s lyžema do protivky. No dost koukali. Na chajdě jsem to proložil ještě pár jabkama a čajem a už jsme mazali směr Bedřichov. Pěšky jsme šli horem, kolem chaty Standy Řezáče a eliťáků, co se rozklusávali před startem. Jelikož jsem startoval až za dlouho, tak jsem stihl zapózovat na památeční fotku, pak společnou fotku Tréninkového Orgáče. Ještě něco sníst, zabalit věci do žlutého pytle a šlo se na to.
Postupně, jak mizí jednotlivé vlny začíná se zaplňovat náš 8 koridor. Jsem někde uprostřed, což není špatné. Je tam docela dost místa, takže nazouvám lyže a testuju mázu. Něco se tam málo lepí, ale jinak se lyže hejbou, tak snad oukej.
Těsně před startem naší vlny promlouvá do duše charismatický hlas Pavla Rímského „To nejlepší nakonec. Nevadí, že Ti nejlepší už jsou na Knajpě .. “ Ve skutečnosti už sjížděli dolu, ale to nevadilo. Moje chvíle měla teprve přijít.

První kilometry

Zde vyučuji lyžování. Hraju si s tím odrazem a jede to, máza je parádní a k Buku předbíhám spousty lidí. U fandících kamarádů jen zamávám a jedu dál, mám poslání předběhnout co možná nejvíc těhlech soupeřů. U Buku už mě začínají bolet ruce, to přejde. Vždycky ale, když se naskytne příležitost, tak to tam pošlu a někoho předběhnu. Prakticky nejsem ve stopě a zuřivě předbíhám. Občas se dostanu do pomalého pruhu a zůstanu viset. V tom houfu je hrozně těžké se prodrat, poněvadž to vždy někdo zašpuntuje. Občerstvení neodmítán a posílám tam meruňky a další. Na Rozmezí jedu strašnou kudlu. Vždy se na kus uvolní prostor kousek vedle stopy a předbíhám. Je to vždycky takový interválek, 200m běžím vedle stopy a pak se na chvilku zařadím a odpočinu. A znova. A znova. Myslím, že jsem na Rozmezí předběhl cca 500 lidí, bez nadsázky. Prostě trma vrma.

začíná to měknout

Jak mi to docela stoupá, tak mi to moc nejede. Dolů se musím docela snažit, abych stačil tempu kolegů v balíku, semtam někoho semelu, ale taky se stane, že kolem mě někdo profrčí, jako nic. Ve stopě je to dost o hubu, člověk se kinklá ze stranu na stranu a je rád, že to někde nepoloží. Po druhém občerstvovacím kole se vydáváme na stoupání směrem k Jezdecké cestě, zde už to tolik nestoupá, ale sil je stále dost a tak opět předjíždím. Jenže prosvítající sluníčko ukazuje svou sílu a na místech, kde není stín to dost vydatně prokluzuje, tato místa prostě řeším tak, že si předtím zrychlím a pak jen soupaž, náročné, ale funguje to. Z přemíry snahy, také jednou upadnu a to v jízdě do kopce. Stejně jako jeden závoďák kousek přede mnou, spadl ve stoupání do pangejta a když se vyhrkl zpátky nahoru, tak místo aby pokračoval ve stoupání, se spustil dolů, naštěstí to hned zjistil a votočil to. Ve sjezd k bunkru jsem opatrnej, ale stejně mě to málem vyškolí.

hovězí vejvar

Jsem rád, že jsem na Jizerce a dopřávám si pořádnou svačinku, je hezky, tak proč si nedat dobrej piknik z gelů a čokošky. Neskutečná scenérie nastává v momentě, kdy se dostanu zpátky na Promenádní a vidím před sebou toho úžasně dlouhého, pestrobarevného hada, jak se vine přede mnou a všude ňákej lyžař, sálá z toho obrovská energie. A to jsem myslel, že jsem už snad skoro všechny předběhl. No nic, jedu dál. Pinkám si to stále a doopravdy to naskakuje. Ale už lehce prošitej míjím ceduli 25.km, když v tom někdo prohlásí „už jsme v půlce, jedem domu“. Teď nás ale čeká to největší peklo, kopec na Knajpu. Naštěstí dóle nám dali hovězí vejvar, poslal jsem tam 2 kelímky a to mě strašně nakoplo a tak jsem celej kopec ještě šíleně přidal do tempa a vyrval to. Pořád bylo dost lidí, ale předbíhat se dalo už docela dobře. Nahoře to byla fakt jen sotva uvěřitelná paráda, modrá obloha, bílo kolem, před očima rudo. Tohle stálo za veškerý to trápení.

skluz

Tady se to zlomilo, za Knajpou to začalo být více z kopce a trochu se ta čertova prkénka rozjela. Už jsem byl zvyklej na to, že mým nejbližším soupeřům to jelo vo něco víc, ale věděl jsem, že si je posbírám po kopcích. Když vodšlápnu sjezd ze Žďárku, říkám si, že to teď můžu otevřít a posílám tam několik soupažových temp, docela to jde, tak to tam mlátím hlava nehlava. Ale lyže zle přestávají jet, toho jsem se přesně bál, že dojedu sem a nepojede to. Už tak čile nepředjíždím, naopak se čas od času pověsím do háku, posílám tam zkušeně svůj poslední gel, poněvadž tuším, že na Olivetský půjde do tuhého, asi. Na Hřebínku to ještě přikrmím trochou pamlsků a jedu dál.

trápení

Začíná se stoupat a mně to přestalo jít. Ale totálně. Vůbec jsem se z lyží neodrazil a byl jsem tak prošitej, že už jsem nemohl ani popoběhnout. Na soupaž to nebylo už dávno předtím, takže přišel vopadanej stromeček. Sotva jsem se vybelhal na jakous takous rovinku, kde se dalo aspoň trochu soupažit. Ve sjezdu z Olivetské přestaly jet lyže i dolů. Nastala situace, kdy jsem jak šílený píchal a předjížděla mě tam nějaká babička, co jen stála a šourala hůlky po zemi. To bylo strašný. Na Vládní to nebylo o moc lepší, ale taky jsem se tam nějak dostal. No a tradičně nejhorší kopeček byl ten brdek mezi Bukem a stadionem. Ten jsem vyjel za oči. Sotva jsem to sbalil do vajíčka, byl jsou úplně country a kde kdo si na mě smlsl, jak na malině. Největší zátop přišel v cílové rovince. Najel jsem tam a ozval se docela velkej proťák a lyže fakt nejely a já se téměř zastavil, to asi vypadalo dost komicky. Není divu, že mě tam 2 borcí ještě vofinišovali, i když jsem ještě zkusil předkopnout, ale to nepomohlo.

předsevzetí

Do cíle jsem se dostal za 4h25m a na 2406. místě, čili velmi špatný výkon. Ale i tak jsem byl hodně šťastný, že to mám za sebou. Téměř všichni lidi, co znám, to bouchli rychleji, než já. Totální bídu mi však nadělil Podry, který mě v roce 1992 porazil o minutu a půl 😀
Hned jsem si řekl, že to takhle nenechám a do příštího ročníku trochu potrénuji, přecijen ten 16 let dlouhý půst je asi celkem znát. Asi nastane prostor na „taška do kouta a do první stopy“.

Jedno je ale potřeba uznat, bylo to krásný.
Skol

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s